Že na úvodní fotce vidíte zámek v Dobříši? Správně. Středa patřila účasti na velmi příjemném orientačním náborovém závodě pořádaném místním klubem. Ostatně nebyli jsme zde poprvé a motivace k návratu byla veliká. Část osmičlenné výpravy zahájila výlet procházkou po francouzském parku místního zámku. Ovšem výprava za poznáním pokračovala ke zbytku místního a málokomu známému hradu Vargač. Z něj dodnes zbyla vlastně jen hospodářská budova, již se snaží kdosi udržovat a v jehož klidném okolí jsou moc pěkná stavení.
Kolem tajemného židovského hřbitova se dostáváme na Vlašku, tradiční to centrum místních sportů. Pod pojmem kvalitní zázemní si zde kromě tenisových kurtů představte zejména milý bufet s příjemným posezením. Toho jsme se po závodě dosyta nabažili. Tratě vedly tentokráte spíše po západní části polesí, tedy především v okolí místní chatové osady a oblastí rodinných domků. Byla to skvělá příležitost pro začátečníky vyzkoušet si trať zcela samostatně a bez fáborků. Nebylo to zas tak triviální, jak by si někdo myslel. Hlavně kontroly v lesíku nebo ve změti cest vyžadovaly jistou dávku soustředění a orientace.
Po akci jsme se někteří odebrali ještě na další zajímavá místa v blízkém okolí, resp. do těsné blízkosti obory Aglaia. Pojmenována byla podle maďarské hraběnky Aglaie Festetics de Tolna, což byla manželka Jeronýma Colloredo- Mannsfelda. Ostatně Colloredo-Mansfeldové jsou dnes i např. majiteli zámku v Dobříši a je to na něm (pozitivně) vidět.
V těsném sousedství obory leží velmi zajímavý unikát – skvěle dochované hradiště zvané Dvorce. Bylo založeno snad někdy za prvních Přemyslovců. Dodnes je vidět jeho tvar, valy, příkop, jako by hradiště někdo opustil teprve před pár desítkami let. Část vodního příkopu je dodnes funkční.
K tomuto místu se váže pověst o třech obrech a o tom, jak hradiště vzniklo. V dávných dobách, za knížete Václava, žili v kraji kolem současné Dobříše tři bratři, obři. Každý z nich žil na jiném hradě. Nejstarší měl hrad na Hradci, prostřední obýval Holý vrch a nejmladší žil na statku ve Dvorcích.
V tu dobu se snažili cizáci připravit Václava o knížectví, neustále dělali výboje, až se nakonec dostali do dobříšského kraje, zaútočili na opevněný statek ve Dvorcích a celý ho oblehli. Jak bylo řečeno, tento statek patřil nejmladšímu z bratrů, a protože byl obr, pranic se cizáků nebál a bránil se jim pomocí kamenů, které po nich házel. Jak to tak bývá, kameny mu začaly docházet a on se dostával do úzkých. Zavolal proto na svého bratra tak silně až se suché větve z dubů ulamovaly: „Bratře z Hradce, půjč mi palici na Dvorce!“ Obr z Hradce bratra slyšel, vzal svůj kyj o váze 500 kilo, rozmáchl se a bratrovi ho hodil. Kyj přeletěl hřeben a zabodl se do země, kde kolem sebe vytvořil kráter. Jakmile to nejmladší z obrů zahlédl, vyběhl ze statku, kyj vytáhl ze země a všechny nepřátele s ním pobil.
S nástupem křesťanství obři odešli neznámo kam. Před odchodem ale ukryli svá bohatství do jeskyně, která je hlídána nesmrtelným kmetem. V jeskyni sedí stařec, v rukou třímá meč a oči mu svítí do tmy věčným ohněm. Již po mnoho a mnoho let čeká na čas, kdy se vrátí potomci obrů. Do jeskyně můžeme nahlédnout pouze na Velký pátek o Velikonocích, když se skála pootevře a odhalí své tajemství.
Nebylo by to úžasné místo na velikonoční soustředění?
(Text pověsti jsme si vypůjčili z webu Informačního střediska města Dobříše.)