Česko se postupně stalo respektovaným partnerem při pořádání orientačních akcí mezinárodního významu, tedy na nějaké to mistrovství u nás narazíme přeci jen častěji, než tomu bývalo dříve. Je to šance vyzkoušet si, jak chutná chleba mistrů, opravdových orientačních borců. Tedy ne že bychom měli ambici se s nimi srovnávat výkonnostně, ale kvalitní tratě nebo alespoň terény je fajn vyzkoušet na vlastní kůži.
Hnán touto touhou jsem se vypravil v rámci otevřené kategorie na middle (u nás nevím proč se tomu říká krátká trať, přestože – a to mi věřte – tahle fakt krátká nebyla) mistrovství světla v cykloorienťáku – MTBO (mountain bikde orienteering). Centrem mistrovství byl Liberec, tento konkrétní závod se konal v Jablonci nad Nisou v oblasti moc pěkného sportovního areálu Břízky. V rámci tohoto areálu jsou i kvalitní tratě pro běžkaře, vskutku krásný areál a hlavně – kopce. Předesílám, že si nevzpomínám, že bych někde jel po rovině, místní terén zná pouze prudký výjezd nahoru nebo strmý pád.
Již vlastní doprava do místa jako by cosi věstila. Překážek mezi Šumavou a Jizerkami bylo opravdu hodně. V každé druhé vesnici se opravovala silnice, doprava tu vázla nebo stála. Do toho Zelená vlna hlásila nekonečné kolony v Praze a vůbec na všech průtazích naší matičkou. Když už jsem se s velkým zpožděním blížil k Liberci, na dálnici se někde přede mnou vzpříčil kamion. Že by znamení? K tomu jsem ještě špatně pochopil pokyny a jel na prezentaci do Liberce místo přímo do Jablonce. No, informace mohly být obecně lepší, i značení jsem zažil výraznější, nicméně výmluvou to být nemůže.
A hlavně – lilo. Co si Dióna přes léto našetřila, to se nám rozhodla toho dne svrhnout na hlavu.
Ve sportovním areálu se právě chystá vyhlášení mistrovského závodu. Toho dne získává naše úspěšná reprezentace stříbro a dva bronzy. Slavnostní vyhlášení nestíhám – po krátké prezentaci následuje rychlé převléknutí a je čas vyrazit na start, kam dorážím zcela mokrý. Suchou nit byste na mě nenašli. Tedy s radostí do lesa!
Při MTBO není nezvyklé, že vyfasujete dvě mapy, nejinak je tomu i tady. Po absolvování tratě na jedné mapě si automaticky přehodíte mapu druhou. Má to praktický význam – tratě se často natolik točí, že jedete jedním terénem dvakrát či vícekrát, takže vás zákres kontrol na mapě zbytečně nemate. U MTBO jsou také čísla kontrol uvedená přímo na mapě, nejsou tedy žádné popisy, jelikož kontroly jsou vždy na cestě.
Vše jede jako po másle – nepočítaje v to neutuchající lijavec, bahno a fakt, že přes mokré a zamlžené brýle nic nevidím – až někam mezi čtvrtou a pátou kontrolu. Zde se na nevinném úseku po cestě na kraji louky ozve strašná rána a já se válím ve směsi bahna a vody. (Učiňme nyní malou odbočku – náš klub je určen rodinám s dětmi a ty mohou tento text číst také, tedy jsem jej v zájmu neohrožování mravní výchovy mládeže lehce upravil, hlavně následující věty.) „Jejda, asi jsem hapal!“ Tuto moji poznámku, jež mi vypadla z úst za pocitu hrozné bolesti nohy, asi zachytila jedna z nepříliš blízkých australských závodnic a spěchajíce ke mně se táže „Are you OK?“.
„Probably,“ odvětím. A za stálého sténání „asi mám bebí“ se pokouším postavit na vlastní. Překvapivě to jde a po zbytek této dlouhé trati jezdím s velkým respektem k terénu. Ústopád to ostatně není toho dne jediný. Dál po trati to je vlastně už fádní – nic nevidím, tedy si sundám brýle, aby se mi oči zanesly trochu bahnem s taky jsem nic moc neviděl, zdolávám jeden krpál za šíleným sjezdem a tak to jde dál a dál. Terén je nesmírně členitý, přesně jak psali v rozpise. Les je hustě protkán sítí cest, většinou běžeckých tratí. Klobouk dolů před reproši a eliťáky, jezdit tohle ve vysokém tempu je vskutku mistrovský výkon. Jelikož se mi postupně rozmáčí mapa, změní se závod v paměťák – namapovat na další kontrolu a pak jet po paměti. Kupodivu a naštěstí to funguje.
Jsou místa, kde nechápu, jak tam mohl jet někdo na kole. Asi ano, když jsou tu tak intenzivní stopy od kol. Někde to vskutku přesahuje meze mé fantazie – nevidět tu jet závodníka na vlastní oči, neuvěřím. Já samozřejmě kolo v takových místech vedu, zvláště po úvodní zkušenosti.
Ke konci trati už není na zcela rozmočené a potrhané mapě vidět čísla kontrol, ani kde jsou zakreslené (viz příloha na konci textu). Naštěstí udržuji koncentraci až do konce na přijatelné úrovni. Předposlední kontrola je totiž na zajímavém úseku, kde se protíná hodně cest a je tu taky více kontrol. Je třeba dát velký pozor na to, abych orazil tu správnou. A už je tu závěrečný výstup (angličané pro to mají přiléhavý výraz climbing) do cíle. Hurá – cíl ještě stojí, nesbalili jej!!
Krásná trať, nesmírně náročná, vskutku mistrovská. A jak jsem dopadl? Z 55 přihlášených jsem skončil na 25.místě. Dlužno dodat, že z přihlášených jich 25 vzdalo přes startem, další 4 vzdali během závodu a 1 byl disk. Ušetřím vás matematiky, byl jsem poslední klasifikovaný. Odměnil jsem se lehkou a dobrou večeří na Břízkách.
Mapa, resp.co z ní zbylo: WMTBOC_Pedros2015