O letních prázdninách jsem se zúčastnila mezinárodního orientačního kempu – Silva O‘camp.
Letos jsem bohužel jela do Vidnavy sama z našeho týmu a tak jsem zvládla „zakufrovat“ rovnou cestou na pokoj. Naštěstí se mě ujala zkušená běžkyně, vedoucí a jak se později ukázalo i moje coachka. Protože jsem přijela pozdě, tak bylo dobrodružství najít mi vůbec nějaký pokoj. Obešla jsem tak sedm chatek a pokojů, než se našlo volné místo, kam mi pak postel stejně museli přinést, protože všude jinde bylo přeplněno. A ještě že tak! Kdybych přijela dřív, nikdy bych se na ten pokoj nedostala a nezažila tu zábavu s mými skvělými spolubydlícími.
Program kempu byl vcelku prostý: v půl osmé na snídani, dopolední program, ve dvanáct oběd, polední klid, od dvou odpolední program, večeře od osmi, večerní program a večerka v deset.
Dopolední a odpolední program byly většinou různě obtížné a zapeklité tréninky, na které jsme chodili v týmech, do kterých jsme byli rozděleni podle věku a zkušeností a ve kterých byly promíchané národnosti mezi sebe. Já měla to štěstí, že jsem se dostala do týmu s partou nadmíru sympatických Španělů, třemi úžasnými Chorvatkami a senzačními holkami z Olomouce. Po prvních dnech seznamování se z nás stala skvělá parta a i přes jazykové bariéry jsme se dokázali bavit. Mimo tréninky se mi podařilo seznámit se i s bandou Izraelců, kteří mě naučili hrát karetní hru TakiTaki, která je dost podobná Unu, jen o něco zábavnější, a s většinou Španělů, co tam vůbec byli, protože bydleli těsně u našeho bungalovu.
Večerní program byl většinou odlišný. Mívali jsme závod v různých týmech, který nazvali Tiomila, jindy jsme zas běželi nočák. Třikrát jsme měli diskotéku a jednou volno na spánek, to se mi asi líbilo nejvíce.
Silva pro mě nebyla jen skvělá zkušenost. Byl to kemp se spoustou vzpomínek, nezapomenutelných lidí a fůrou dojmů, které nemám zpracované do teď.
Tak co? Jede za rok někdo se mnou?
Hanka
foto: Šimon Mareček