Letošní velikonoce svým termínem skýtaly povznešenější možnost dobrého počasí, než tomu obvykle bývá. Leč matka příroda se rozhodla, že nám v notné dávce vrátí zpět někam do poloviny března či snad ještě do dob dřívějších. Aspoň nám to dávkovala postupně, takže jsme ani neměli důvod si stěžovat a vlastně jsme byli rádi.
Tentokrát jsme vyrazili na delší období, velikonoční tréninkový kemp nebyl s denním dojížděním, ale pobytový a centrem nám byl již z dřívějška známý a osvědčený dobříšský Skřítkov. Předvoj se na místo vydal vlakem. Partu doplňovala i naše nejmladší Emilka, jež si v kočárku hověla záviděníhodným způsobem. Příprava na náročné tréninky po dopolední jízdě místním couravým expresem pokračovala u Stáni, někteří neváhali zaběhnout naproti k řezníkovi, načež jsem se mírným pochodem do centra přesvědčili, že pár dnů opravdu pršelo a terén je vážně místy poctivě podmáčený. Již za příjezd mohla obě mládežnická družstva sbírat body do velikonoční soutěže.
Odpoledne již nenápadně začal trénink, konkrétně elektronickým testem mapových značek. Testy byly celkem tři a postupně byly těžší a těžší. Jelikož tématem kempu byly paralelní tvary a terén, dva testy se zaměřily právě na vrstevnice. Zdá se, že někteří byli v hádání a tipování terénu úspěšnější. Tak tedy pár rad na to, jak na mapě poznat, kam je terén s kopce a kam do kopce:
- nejlepší je být na místě a mít správně zorientovanou mapu,
- voda teče vždy s kopce a podle jejího toku lze poznat směr, kam se terén svažuje,
- vodní toky jsou v údolích,
- údolí bývají vyříznutá právě vodou, takže bývají ostřejší a bývají to větší zářezy, než je tvar tzv.nosů,
- pokud je v okolí kopec, podle jeho vrcholu lze poznat, kam je to s kopce,
- sem tam bývají na vrstevnici malé kolmé čárky, jež ukazují, kam se terén svažuje.
Večer nás doplnila většina zbývajících účastníků. Další den dopoledne patřil lesní škole. K dispozici jsme měli celkem 6 trenérů orientace a jednoho trenéra atletiky. Na orientaci měl vždy každý na jednu vyučovací hodinu svého trenéra či trenérku, načež se pak účastníci po malých skupinkách přesunuli na trénink techniky běhu. Lesní škola je můj oblíbený trénink, je organizačně i kapacitně nesmírně náročný a má u účastníků naprosto nevyzpytatelnou odezvu. Tentokrát byla lesní škola většinou lidí velmi ceněna. A trenéři si mohli mezi sebou sdělit své názory ne svěřence, různě konzultovat, kdo je jaký typ sportovce, což bylo nesmírně užitečné.
Odpoledne jsme věnovali tréninku vrstevnic na vrstevnicové mapě, kde byla pouze hnědá a modrá barva (samozřejmě také fialová se zákresem tratě). Trénink to byl opět těžký, tratě velmi citlivě připravené. Měli jsme možnost využít tréninku místního OK Dobříš, čemuž mu tímto za celkovou podporu při kempu, nejen při vrstevnicovce, velmi děkujeme. Každý se s tratí popral po svém. Účel – upoutat pozornost pouze na tvary terénu a jeho zákres do mapy – byl splněn.
Večer se uskutečnila tajná přednáška pro děti. Zda-li to bylo házení hrachu na zeď, uvidíme. Rozhodně v té pasáži o spánku ano, což mládež následně neváhala důsledně potvrdit.
Měli jsme také taneček, trénink, od něhož jsem si dost sliboval, ale nakonec to vyšlo poněkud podivně. Snahou bylo vštípit všem základní postup při orientaci, který by měl každý stále uplatňovat při orientaci v terénu:
- mapu před sebe ve směru, kterým jdu,
- pak otáčet celým člověkem (néééé jen mapou, vždy celým člověkem i s mapou!) a zorientovat se podle severu.
Martina na to má pěknou pomůcku PŘIPOSE – přiložit, pootočit na sever.
Sobota byla ve znamení paralelního závodu. Tuto poučnou taškařici vymyslel dnes již bohužel zesnulý plzeňský Wavok. Podstata je v tom, že proti sobě turnajovým způsoben startují různí sportovci, malí i velcí, méně zkušení a ostřílení borci. Kontroly jsme navíc umístili na paralelní tvary, tedy podobná a sobě blízká místa. Bylo tedy nutné dost důsledně číst mapu a nesplést se. Přes varování, co je to za typ tréninku a čeho se týká, byl počet chyb hodně vysoký. Zdá se, že některé ani nerozhodilo, když na místě blízko sebe spatřili dva lampiony. Prostě orazili ten první, co jim cvrnknul do nosu. Škoda. Aspoň víme, že v tomto typu tréninku budeme pokračovat. Důležité je v tomto směru zejména:
- uvědomit si reálnou možnost paralelní chyby (podobné objekty vedle sebe, jež si závodník splete), přičemž naše statistiky ukazují, že paralelní chyba je u nás hodně závažná,
- procvičit hodně důsledné čtení mapy,
- také trochu potrénovat situaci závodního stresu.
Kdo vypadl, šel hledat poklad. Paralelní závod by zpestřen střelbou, jež pocházela (doufejme) z nedaleké obory Aglaia. Pro rodiče, jejichž děti zrovna byly v lese, to byl místy lehký adrenalin, leč všichni se vrátili v pohodě.
Polední klid jsme si zpestřili supersprintem na slepé mapě. Normálně se pod pojmem slepá mapa myslí normální mapa, kde něco chybí. Kdo mě zná, tak ví, že jsem specialista na podivné tréninky, tedy slepá mapa je v mém podání bílý list papíru. Na něm byla pouze zakreslená trať. Celé to bylo cvičení na směr a na odhad vzdálenosti. Tajemství tkvělo v následujícím postupu:
- dobře zorientovat mapu podle číselného značení kontrol na mapě,
- najít první kontrolu: ta byla vpravo od směru postupu, což bylo také vidět na mapě, bohužel místní prostor umožňoval zapíchnout kontrolu jen trochu stranou, takže kdo nedával pozor, kontrolu přehlédl (to však nebyl záměr).
- pak šlo hlavně o to dodržet směr postupu důslednou orientací mapy,
- důležitý byl odhad vzdálenosti, protože mapa neměla ani měřítko – to se dalo odhadnout podle vzdálenosti od startu k první kontrole (bylo to nějakých 25 m),
- dobrým pomocníkem pak bylo také vnímání tvaru tratě a její zasazení do reálu.
Odpolední procházka s Dášeňkou se odehrávala kolem památníku Karla Čapka. No, procházka…. Přiznám se, že při přípravě kempu jsem v lednu neprošel celou střední trasu, ale jen tu krátkou, která měla být zhruba poloviční. Ale nebyla.
Večer jsme věnovali prezentaci o záznamu podle GPS a statistice postupů. Chtěl bych touto cestou apelovat na každého, kdo tu možnost má – tj.má hodinky s GPS nebo mobil se sledovací apkou – aby záznamu dle GPS hojně využíval. Pomůže nám to velmi při přípravě dalších tréninků. A to ještě nemluvím o další samozřejmosti, kterou se nám ještě nepodařilo mezi námi rozšířit. Zcela normální totiž je se po závodě či tréninku bavit o postupech, zakreslovat si je do mapy a sdílet navzájem dobré volby i ty špatné.
A pokud ještě třeba dumáte nad vhodným dárkem k nějakému výročí, máte tímto tip. V klubu zatím používáme hodinky Garmin a TomTom, obojí velmi dobré a za přijatelnou cenu. Já mohu posloužit názorem na TomTom Runner, kdy bych doporučil spíše starší verzi 2 než aktuální verzi 3 (ta má horší pásek, méně přehledný display a čert ví proč horší časovou automatiku). Krom toho budou dvojky levnější. Z aplikací se pokud vím používají hlavně Nike. Já osobně mám iSmoothRun, jehož výhoda je, že vám pošle záznam přímo na mail a neukládá jej nikde na serveru (aspoň ne tak, abyste to poznali).
Data a postupy nám prosím důsledně posílejte do naší centrální databáze.
Vyhodnotili jsme také vítězné družstvo ze dvou soutěžících. Vyhrálo béčko a myslím si, že hlavním důvodem byla jeho výrazně větší soudržnost. I když i zde se našli dobráci, kteří sběr bodů aktivně ignorovali a na tým nehleděli.
Neděle byla vyvrcholením v podobě měřeného tréninku zaměřeného na vzdálené body. Cílem tréninku bylo přimět účastníky se dívat dál kolem sebe, na terénní a porostové tvary vzdálenější od prostoru vlastního postupu. Zkrátka zvednout hlavu a nekoukat jen pod nohy. K tomu sloužila mapa se zaběleným prostorem mezi kontrolami. Museli jste se dívat dál a tím pádem i na zásadnější body, které jsou dobře vidět jako například údolí, potok, oplocenka, větší paseka, větší hustník atp. Ve skutečnosti je dobré kombinovat více pohledů a umět vybrat ten, který je pro vás v danou chvíli výhodnější, zřetelnější, spolehlivější a lépe vás dovede k cíli. Zkrátka z mapy vytáhnout jen to, co je pro mě prospěšné a nevnímat úplně každý detail.
Po vyklizení nám milého Skřítkova se část výpravy ještě vydala za posilněním do Nového Rybníka, jež mohu po pěkném kulinářském zážitku doporučit.
Po celou dobu kempu byla možnost probrat s trenéry postupy zadané do našeho archivu GPS postupů. Tuto možnost využil jeden závodník.
Co dodat? Na pondělní velikonoční stíhačku zalitou kroupami a deštěm dorazilo několik skalních účastníků, což mě příjemně překvapilo. Příští rok tedy na viděnou zase na velikonočním kempu. Tentokrát pravděpodobně v okolí Doksů.