Ještě nikdy…

…jsem nebyl disk. Ano, to už jsem jednou psal, když mi hrozil disk za překročení časového limitu. Nakonec na to naštěstí pořadatel nějak nehrál, tedy jsem disknutí přežil. Ostatně v hluboké orienťácké minulosti mi diskvalifikace hrozila asi pořád – nejčastěji to bývalo za špatné ražení kleštěmi do průkazky, případně poničení průkazky nebo rovnou její ztráta. Tento víkend jsme na to právě vzpomínali, konkrétně na jedno protiopatření: průkazky jsme vždy zalepili do pytlíku a přilepili k buzole. Jenže průkazka v pytlíku vyžadovala ještě důkladnější ražení, bylo nutné prorazit igelit nebo mikroten, tedy z jistého úhlu pohledu to některé riziko zvětšovalo. Mě se naštěstí taková pohroma vyhýbala.

Tuto sobotu zavítala část naší výpravy do Benátek. Řeknete si, bohatý to klub, jehož účastníci si vyjedou jen tak na kus víkendu do Benátek. Proč ne. Zvlášť když jsou nad Jizerou. Během velikonočního soustředění nás Lenka s Pavlem přivedli na městský orienťák. Dokonce i mě nadchli a to je co říci, jelikož já městské orienťáky nesnáším. Nikdy jsem žádný neběžel, jen ten v Buštěhradě na našem tréninku a ten se mi líbil móóóc. Jestli mohu někoho ze sobotního benátského dne vyzdvihnout, tak to to byli Fanda a Pepíno, kteří v kategorii HDR (mládeží důvěrně zvané „hadr“) zabojovali a skončil do druhé desítky a to je vzhledem k počtu účastníků a konkurenci vskutku výkon!

Noční orienťák byl letos posunutý na období letního času. Jistě si dovedete představit tu míru čerstvosti, když čas 00 byl v devět večer. Celou noc před tím jsem vysvěcoval na plný výkon svoji čelovku (nepodařilo se, stále šajnila a konec baterie v nedohlednu) a pak ji během dne naplno nabíjel. Letošní nočák jsem vylepšil ještě záložní baterkou, abych si lépe posvítil na mapu (tato baterka mi klekla na trojce). V letošním roce náš klub reprezentovala klasická dvojka Honza a Honza. Nedá mi, abych si nepovzdechl, že nás nebylo více, protože letos byla k dispozici moc pěkná, jednoduchá a vlídná kategorie P jako stvořená i pro skupinky s dětmi. Coby trénink je noční orienťák k nezaplacení – v lese totiž vše vypadá jinak a nároky na orientaci a hlavně udržení směru v terénu se výrazně stupňují. Nepotřebujeme si komplikovat život slepými mapami, zabělenými místy a jinými zvláštnostmi; prostě stačí vzít mapu normální a jít do lesa za tmy.

Možná si to říkal i stavitel trati, protože ta byla postavená především volným prostorem a když byla na trase náhodou cesta, tak postup křižovala. Orientačně to tedy bylo opět dost náročné. Naštěstí byla trať nepříliš kopcovitá, tedy v tomto  směru lze hovořit o shovívavosti.

Člověk si říká, co se v lese vlastě může v noci odehrát. Dost se mluvilo o tom, že právě tento dobříšský les je plný zvěře a jestli už měly bachyně mladé… Nic takového se nakonec nepotvrdilo, ale řeknu vám, jedno místo v lese, odlehlé, u takové malé cesty, stranou hlavního dění (viz foto u článku) – kdo ví, co se tady stalo.

Tak si to nějak šustím lesem a blížím se do závěrečného pytlíku s posledními třemi kontrolami. Ještě dojít lesem ven na louku, pak to projít na další a tam vpravo je velmi krátká závěrečná pasáž. Vtom mi zhasne čelovka. Prostě konec. Asi 400 metrů před cílem. Beze světla ty zbývající kontroly prostě nemám šanci najít. Takže jsem disk.

Neděle byla o kousek dál na pro nás zatím ne úplně známé mapě Ježibaba plná terénu s rozličnými tvary. Zajímavé místo. Úplně si dovedu tady představit trénink na vrstevnicové mapě. Toho dne se nás sešlo požehnaně – spousta borců se odhodlala udělat krůček kupředu k úplné samostatnosti, ať už to třeba byla Judi, Míša nebo Filip. I další závodili srdnatě, trať byla rychlá, ale záludná. A po akci nás čekal náš milovaný Skřítkov. Co myslíte, měli zase ten báječný čokoládový dost?