Mistrovství republiky ve štafetách a družstvech (tedy smíšených štafet o více úsecích) se pomalu usazuje v našem klubovém kalendáři. Ne že bychom mohli pomýšlet na medaile, ale atmosférou je tento závod velmi pěkný a zároveň skýtá skvělou příležitost na sbírání zkušeností, zkrátka jako vysoká škola orientace. Proto ty dlouhodobé přípravy, jež dozajista některé z našich kolegů unavovaly, neboť jsem každého neustále popichoval, zda-li se už konečně postaví na start tohoto pěkného, poučného a svým způsobem osvěžujícího závodu. Přes naději, že postavíme třeba dvě pánské štafety a celé svoje družstvo, výsledek přesvědčování nakonec nesl ovoce v kategorií dětí. Měli jsme svoji holčičí štafetu nakonec jen jako jeden ze čtyřech klubů v republice, nikomu dalšímu se toto nad rámec oblastních výběrů nepoštěstilo. Že holky nasbírají hodně velké zkušenosti, to bylo zřejmé hned z několika skutečností: běžely ve starší kategorii, tedy ve dvanáctkách (mladší kategorie tam nebyla), běžely i úseky určené pro kluky a v neposlední řadě místní velmi rozmanitý terén se směsí skal, skalních polí, kamení, porostů, bažin a změti údolíček skýtal kupu orientačních nástrah. Byla to jejich první účast na mistrovství.
Prysk je ostatně velmi zajímavé místo. Již sám název je neobvyklý – vychází z původního názvu Pryska, tedy něco jako tryskat, tryskající pramen. Kolem takového pramene jsme chodili z parkoviště na shromaždiště. Asi to nebude pramen ledajaký, jelikož je kolem něj pěkná skalní křížová cesta a altánek vskutku lázeňských rozměrů. My jsme ale měli občerstvení na místě a pravdu povědíc, na zázračný pramen jsem nepomyslel, byť bych asi jeho sílu při závodě potřeboval. Příkladem budiž sobotní závod, kdy jsem poslední kontrolu před kontrolou diváckou přeběhl, protože jsem při běhu na ni dočista zapomněl. Najednou si říkám, „písek“, chlapi, nejsem nějak moc daleko? Nešel jsem vlastně ještě na jednu kontrolu? Naštěstí jsem ji přeběhl asi jen o 100 metrů. Inu, byla to tuším kontrola, kterou měli všichni stejnou, aspoň jsem tak usuzoval podle stovek otisků bot v místní bažince.
Dospělé štafety si vedly velmi dobře. Sice jsme nakonec při hledání výsledků četli listinu odzadu, nicméně přeci jen to bylo pár pozic, které jsme museli přeskočit, než jsme uviděli pozice naše. Pro naše mladé dámy byla na trati nastražená kontrola číslo 44, jež byla pro ně zakletá. A jak jsem se díval na mezičasy, nejen pro ně. Justi s Kačkou zde svorně hodily moc pěkný kufr, dohledávka se notně protáhla, ale pak kontrolu obě řízením osudu či náhody našly. To Hanka ji pro jistotu po jistém hledání přeskočila, což se pochopitelně v orienťáku nesmí. Dlužno zopakovat, že terén i tratě byly nesmírně náročné.
Vysoká škola orientace pokračovala v neděli. Přálo nám štěstí, protože jsme si na nocování vybrali moc dobré bydlení, opravdový luxus (U Blanky v České Kamenici), dále se nám podařilo upíchnout všechny naše členy na neděli do nějakého družstva a možná nejdůležitější součástí štěstí bylo, že v neděli nemrholilo a ani nepršelo. Kačka dokonce startovala za středočeský výběr, což jsem jí pro jistotu vůbec neřekl, aby jí to zbytečně nenervovalo. Co dodat? Tratě byly snad ještě orientačně náročnější než v sobotu. Střídání typů terénu bylo až neuvěřitelné – vybíhal jsem do pískovců, pak bylo panelákové sídliště, následně zase pískovce, pak jakýsi kopcovitý les ála brněnsko, následovaný jakoby slovenskými pahorky s kamennými poli, zase skok někam na holiny střídavě porostlé lesem a nakonec zpátky do pískovců. Krom běhu to bylo namáhavé mapově, hlavně sladit únavu s motivací mozku.
Mohu-li soudit, tak i přes můj nepřesvědčivý výkon, kdy naše dospělé družstvo pokleslo o tři místa dolů, jsme se s nástrahami tratě prali statečně. Uznání zasluhují hlavně Lenka, Martina, Pavel a Pavel. Ovšem nepodali jsme tak heroický výkon jako naše mladé holky – všechny jsem konec konců potkal v lese na trati. Justi v lese vypadala celkem uvolněně, ovšem asi zapnula nějaké turbo či co a do cíle dorazila v naprosto neuvěřitelném čase, i když běžela dvanáctkovou trať. Kačka měla čtrnáctkový úsek a nakonec se přes nástrahy terénu přenesla a dovedla družstvo bezpečně do cíle. Ani Hanka tentokrát nic nevzdávala – i když její první úsek přiběhl po velkém kufru hodně pozdě a tím pádem ona startovala v době, kdy už v lese bylo jen pár lidí; i ona našla všechny kontroly a dorazila do cíle.
Všichni účastníci tedy dostávají vysvědčení o absolvování tohoto vskutku pekelného orientačního školení. Nešlo jen o závod, ale i o čekání kolem něj v mrholení, chladu a sem tam i dešti. Mládež za skvělý nedělní výkon dostává body navíc. Cestu zpět jsme si zpestřili návštěvou skvělé kozí farmy u Sosnové a ochutnávkou místního jemného sýra.
Letos jsme ještě měli jednu zájemkyni do kategorie D14, ale neměli jsme k ní parťáky a parťačky, tedy nemohla jet. A já se ptám – kdo se přidá příští rok? Nebo budete raději sedět za pecí?
Díky Honzovi za skvělé hodnocení závodů! Jenom ve své skromnosti zapomněl poděkovat sám sobě za skvělý výkon v lese, na loukách, bažinách, kamenných polích a hlavně při náročné organizaci celé naší výpravy! Přísahám na svojí tenisku, příští rok chci zase do Prysku!! 🙂 PS
Jo, příští rok to už nebudou takové rovinky, mistrák pořádá Šumperk.