Pěkná, tajemná, hvězdná noc. Ještě před chvílí jsem viděl kolem sebe světla, ale teď už nic. Nic než tma, jsem tu sám. Snad mi baterie ještě chvíli vydrží. Nevím, co bych si počal, kdyby se vybila. Nějak se ochlazuje, když se rozmýšlím, jestli sestoupit po tom strmém svahu dolů. Jako by z mráz šel právě z toho údolí.
Nějak jsem to zvládl a jdu dál. Zdá se, že nebloudím a našel jsem i tu výraznou cestu, po níž se mi tu jde, tu běží docela dobře. Jenže co je to tam v dálce? Dvě červená světla! Široko daleko ani živáčka. Vůbec nikoho nevidím, ani záblesk světla, jen ty dvě červené tečky se přibližují. Že by auto? Tady v noci v lese? Jak by se sem dostalo? Trochu se zatřesu, tentokrát nikoli zimou. Takže jsou tu určitě nějací zločinci a museli mě vidět. Čelovka mi svítí poctivě do dálky, jen slepý by si toho nevšiml. Ale ta světla jsou přeci jen nějak malá a blízko u sebe. Ba ne, to nebude auto. Ale co? Blížím se k tomu. A najednou to olízne kužel mého světla….
Kříž! A pod ním zapálené svíce! Co to je za místo?! A kdo tu v noci zapálil svíčky?!
Hledím na tabulku s povzbudivým nápisem: restaurace. Jenže to je směrovka a do tohoto záchranného podniku jsou to asi 2 km. Škoda. Tak vedlejší cedule: svatá Juliána. O té se traduje, že zemřela útrpným způsobem, protože si nechtěla vzít vybraného ženicha. A jsou tu ještě další neméně drsné pověsti, jimiž je tohle krásné a mystické místo opředeno. Ve dne to tu je určitě krásné, ale teď raději rychle pryč. Moje zdřevěnělé nohy se samy dávají do běhu. Vůkol jen tma a ticho.
O kus dál se už blížím do cíle. Vlastně už jen 4 kontroly a jsem tam. Jenže v tom se ozve hrozný lomoz. Hluk roste. Řev! Najednou se nad lesem objeví silný kužel světla. Co to je?! Co mě to pronásleduje?! Vtom nade mnou s ohlušujícím rachotem přeletí obrovský kovový pták. Jak rychle přiletěl, tak rychle zmizel. Uf! Asi tady mají někde na Ruzyni hnízdo.
A hele – světlo! A další! To asi pořadatelé sbírají kontroly. Jsem zachráněn. Po pár desítkách metrů zjišťuju, že jsou v lese přeci jen ještě nějací závodníci. Ta chvíle plná záhad je pryč. To co já, to asi nezažili. Nakonec světě dive se – doběhl jsem v limitu. A polovina naší výpravy získala medaili: Honza stříbro a Lenka ještě cennější bronz.
Druhý den je jiný. Je tu asi desetkrát víc lidí. A hlavně – hlavně je den a je… vidět! Zato počasí trochu zlobí, ještě víc se ochladilo a sem tam spadne i náznak vločky. Je však jaro, takže nás hřeje sportovní nálada a samozřejmě mládí. Kde jsme včera ještě hledali za tmy neviditelná rozhraní a motali se v místním labyrintu hustníků a pasek, tam se rozhlížíme a sem tam poznáváme některá místa, jak vlastně ve skutečnosti vypadají. I naše výprava se hodně rozrostla – plných 15 lidí! Les je pěkný, hodně členitý, samý hustník, lesní rozhraní, mýtinka. Hezky jsem si protáhli těla.
Jsme na trati a ejhle – je tu zase to tajemné místo u svaté Juliány. Teď už vypadá jinak než v noci. Ale kde jsou ty svíce…?!